Ing. Vlastimil Chvoštík, EFA

26. 1. 2009

Dnes se podíváme na výsledky, jakých dosáhl náš modelový investor během patnáctiletého období, kdy byl nucen absolvovat dva těžké propady trhů. Investování bylo ukončeno v nejméně vhodném okamžiku, kdy vrcholil druhý volný pád trhů.

Pokud náš investor respektoval zvolenou strategii, pak jeho situace na konci roku 2088 vypadala takto:

Jeho majetek se zvýšil o padesát procent, což znamená průměrné roční zhodnocení kolem tří a půl procenta. Přitom očekávaný výnos je u balancovaného portfolia kolem 6% p.a. Zdá se tedy, že v extrémních podmínkách, kterých jsme svědky v posledních letech, tato strategie nedává moc zajímavé výsledky.

Co by se však stalo, kdyby investor neprováděl každoroční rebalancování stavů obou účtů?

Vidíme, že by se ocitl v třináctiprocentní ztrátě. Dobrá, a co kdybychom investovali pouze do akcií, s dluhopisy a realokací bychom se nezdržovali? Tuto situaci znázorňuje následující tabulka a diagram:

Celkové zhodnocení kolem deseti procent, což je lepší, než u portfolia bez rebalancování, ale výrazně horší, než u strategicky řízeného investičního systému.

Na základě tří uvedených modelů lze tedy prohlásit, že pro běžného investora je diskutovaný způsob pravidelně rebalancovaného portfolia nejvhodnější. A to i když má docela smůlu a během svého investičního období je nucen projít dvěma dost velkými krizemi.

Dále je třeba poznamenat, že výsledek není zdaleka tak špatný, jak se může zdát na první pohled. Jde o to, že uvažované portfolio je modelováno pro finanční nezávislost. Ve chvíli, kdy je skončeno aktivní investování, zůstává v majetku 40% akcií a 60% dluhopisů. To znamená, že při oživení trhů, které dříve či později nastane, zajistí akciová složka dodatečný nárůst majetku. Prostředky potřebné pro zajištění běžných příjmů je do té doby možno čerpat z dluhopisové části.

Další otázka může znít: jak by se situace změnila, pokud bychom ukončili investice třeba o dva roky dříve? Na to se podíváme zase příště.